CYKLOKLUB PLZEŇ CESTOPIS Z AKCE: ALPY 1997 17. - 25. ČERVENCE 1997

Po několika letech jsme dali dohromady partu na větší akci. Poprvé jsme využili služeb CK Inter Zbiroh, kteří pro nás zajišťovali dopravu jedním ze svých autobusů. Celkem nám jelo 23 - my + Braňo s manželkou a řidič p. Motl. Trasa byla dopředu podrobně naplánovaná, ale špatné počasí nás donutilo ji hned první den změnit, kdy jsme upustili od návštěvy Davosu a jeli jsme přes pas Bernardino a Belinzonu k Locarnu. Na kolech jsme vyjeli prvně před tunelem pod pasem Bernardino a jali jsme se tento pas zdolat, což se nám asi po 9 km dlouhém stoupání podařilo. Zbytek dne se mělo jet už jen z kopce k jezeru Laggo Magiore. Cestou se nám ovšem ztratil autobus, protože jsme se zdrželi a místo plánovaných třiceti minut jsme jeli cca 2 hodiny k místu srazu a tak nás autobus vyrazil hledat. Našli jsme se až v půl deváté večer, kdy autobus najel navíc skoro 200 km a my v součtu tak 100 km a tak jsem rychle postavili stany pod mostem místní silnice a šli spát. Ať žijí dilatační spáry - pěkný kravál. V sobotu jsme si za krásného slunečného počasí zajeli prohlédnout centrum kapitalismu - město Locarno a odtud pak zpět při jezeru Laggo Magiore do Itále odkud jsme se pak přes městečko Ponte Tresa vrátili zpět do Švýcarska a to přímo do miniaturního Švýcarska - do Melide. Po koupeli v jezeru jsme již autobusem přes Lugano a Como dojeli na místo dalšího noclehu. V neděli ráno jsme na kolech vyrazili zdolat pas Maloja jehož výška není až tak závratná (1815 m.n m.), ale vyjížděli jsme z cca 300 nadmořských metrů, takže převýšení slušné. Trasa vede údolím při potoku a jen občas se projíždí serpentiny. Nejlépe celé stoupání charakterizoval Jarda slovy: "Když jsem myslel, že už to nemůže být víc do kopce, kopec se přede mnou náhle postavil", tím myslel závěrečné stoupání do sedla, kdy je třeba na pár metrech překonat větší výškový rozdíl. Někteří v tomto úseku dokonce šli pěšky s tretrami v ruce. Z Malojapasu jsme pak pohodově dojeli do Svatého Mořice, při jehož prohlídce opět začalo slušně pršet a tak došlo na další úpravu trasy a místo do Zernezu jsme jeli už autobusem přes Berninapas do Tirána a Sondala, kde jsme se ubytovali. Sjezd z Berninapasu do Tirana je něco naprosto úžasného a už tenkrát jsem si slíbil, že se tam musím jednou vrátit a sjet si ho na kole, což se mi povedlo v roce 2002. V pondělí jsme na kolech vyrazili do Bórmia odkud nás čekal výjezd na nejvyšší bod našeho putování a zároveň druhý nejvyšší pas v Alpách a to pas Stelvio (2 758 m.n m.). Za Bórmiem byla u silnice značka zákaz vjezdu autobusů s délkou větší než 10,5 m a bylo zajímavé jak všichni kolem této značky v klidu projeli. S Juggym jsme čekali na autobus co s tím. Po krátké diskusi, kdy jsme byli ochotni všem na horu na kolech vyvézt neprofuky a traťovky okolo nás projel německý autobus stejné délky jako karosa, ta má 11,5, a bylo rozhodnuto autobus jede nahoru. S Juggym jsme tedy vyrazili na kolech s cca dvouhodinovou ztrátou na poslední kolegy. Nejrychlejší v té době už čekali nahoře v dresech u dvoumetrových závějí sněhu (ještě, že jsou ty turistická centra). Cesta proběhla celkem v pohodě. Při dojezdu na parkoviště mi před kolem prošel lyžař v kombinéze s lyžemi přes rameno. Zvláštní pocit začátkem v červenci, já v kraťasech a dresu. Pohledem na druhou stranu, kudy jsme chtěli sjíždět nám hned bylo jasné proč tam dlouhé autobusy nesmí. Neprojedou totiž serpentinou o tak malém poloměru. Stoupání na tuto stranu je nejprudší ze všech tří cest vedoucích nahoru. Vzhledem k tomu, že poslední cesta vedoucí do Švýcarska umožňuje průjezd vozidel širokých max. 2,3 m (autobus má 2,5m) museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět do kempu v Sondalu. Sjezd dolů byl fantastický, akorát cestou jsme si ještě užili jízdu (spíš chůzi) bez osvětlení dlouhým tunelem bez světel. V úterý nás čekal přejezd autobusem do Dolomit, kde se měla odehrát druhá část našeho putování. Po zastávce na Karrerpasu jsme dojeli do kempu do Canazei. Odtud jsme ve středu vyrazili na pasy Sella, Gardena, Campolongo a Falzarego. Slabší skupina a autobus jela pouze přes Pass Pordoi a Falzarego. po deštivém sjezdu do Cortiny d'Ampezzo jsme pak autobusem přejeli do kempu na Misurinu, kde jsme strávili dvě noci. Ve čtvrtek nás čekal pouze výjezd k sedlu pod Drei Zinen a následně sjezd zpět do kempu. K večeru začalo opět nepříjemně pršet a z podpalubí zazněly hlasy, že i další den bude ošklivě a že tedy na Grossglockner nemá cenu jezdit a že pojedeme domů. Po demokratickém hlasování jsme i přes protesty většiny zůstali a druhý den se na Grossglockner skutečně jelo. Na večer se pak udělalo krásné počasí pro procházky kolem jezera. V pátek již jen část jezdců osedlala své oře a vyrazila z Heiligenblutu do stoupání na Grossglockner. Zajeli jsme si i na vyhlídku Frans-Josefs-Höhe a za mlhy a deště jsme dorazili k autobusu, který na nás čekal na parkovišti pod Edelweisspitze. Aby nám to nebylo líto, tak k velké radosti ostatních jsme si na vyhlídku Edelweisspitze ještě zajeli. Viditelnost byla pravda tak 5 metrů, ale chtěli jsme se po sedmi letech vrátit na místo, kde jsme za podobného počasí byli v roce 1990. Po sjezdu k autobusu již všichni čekali jen na nás s koly naloženými pro tranzit k domovu, takže ani sjezd do Brucku jsme na kolech neabsolvovali. Cestou domů se pak již jen zpívalo, pilo až jsme dojeli do Plzně, kde naše putování končilo. Všechny fotky jsou TADY Honza H.